Městská knihovna Úsov

Pověst o Úsovu

O rybě na hřbitově

Ve dnech mého dětství to bylo, kdy jsem objevil blízko zdi židovského hřbitova starý náhrobní kámen. Byla do něho vytesána ryba, jinak žádné jméno zemřelého, jen pod rybou nápis hebrejskými znaky, slova však hebrejská nebyla. Má stará teta Fanni Husová, moje bájná teta, mi vyprávěla:
Před více než třemi sty lety přišel do ghetta AJSVY velmi učený mladý rabi - sefard, Gazarida D Azvedo, kouzel znalý rabi z Holandska, kam se přestěhovali jeho pradědové v době strašné inkvizice. Rabi pojal po několika letech za manželku krásnou mladou dívku. Cokoliv se v ghettu přihodilo, vyprávěla výřečně také svému manželovi, který ji zpočátku vždycky laskavě prosil, aby ho nerušila při studiu svatých spisů.
Tak se opět jednou stalo, že rabi Gazarida četl v tajemném svitku Sefer dii Zniuta, Zavřené knize mysterií Todrose Abulafii ben Kalonymos, o proměně duší. Tentokrát rozzlobila hovorná chaja rabiho tak, že hněvivě vykřikl: "Chajo, němá jako ryba bys měla být!"
Sotva vyslovil zaklínadlo, zmizela krásná Chaja a nebyla přes všechno hledání v domě ani v uličkách ghetta k nalezení. Po marném hledání mladý rabi litoval tvrdých slov a velmi se rmoutil.
Prošlo sedm roků. Jednoho pátku zrána oznámila vyděšená rabínova hospodyně, že ryba určená pro šabatovou večeři vykřikla lidským hlasem, když ji podřezávala. Vykřikla začátek nejsvětější motlitby Šema Jisrael, Slyš Izraeli… Hospodyně poznala, že zabila rybu s prokletou lidskou duší.
Rabi se rozpomněl na slova prokletí, po kterých nebohá Chaja zmizela z ghetta. Dal rybu pohřbít na hřbitově a sám vytesal její smutnou podobu do náhrobku, beze jména, jen nápis hebrejskými znaky v jazyce španělských sefardů, v jazyce svých předků: "Již žádná proměna! Kéž vstaneš na Olam habba, vzkříšení mrtvých, k blaženému životu příštího světa!"
Po roce odešel rabi Gazarida z ghetta. Není známo, kde nalezl svůj klid. Těžce nese židovské srdce prokletí, teprve ve smrti zhasne žal.



Město Úsov bylo po dlouhá staletí významným sídlem židovské komunity. První židé do Úsova - AJSVY přišli již ve 13. století, kdy zde dle pověsti nalezl ochranu tehdejšího vladaře přemyslovského hradu Úsova kupec rabi Jakob ben Wormser se svými dvanácti syny. Prastaré židovské pověsti a příběhy z rodné AJSVY se dnešním čtenářům pokusil přiblížit Vlastimil Artur Polák (1914-1990). Jeho pověsti si můžeme přečíst ve sborníku Severní Morava č. 43 a 50 a v knize Bílá paní z ghetta, , vydané v Nakladatelství Votobia v roce 1996.


Pověst o Janu Šemberovi

Rozsáhlý lužní les Doubrava u Litovle, na sedmi ramenech řeky Moravy, měl slavné jméno mezi lovci a myslivci již dávno ve středověku. Kde byly stromy a voda, tam se drželo vždycky hojně zvěře, pernaté i vysoké, červených lišek a šedých vlků, vyder i bobrů a všelijakých těch tvorů, které dnes uvidíš jenom na obrázcích. Desítky myslivců - zelenokabátníků se staralo o lesní i vodní zvěř, a vodili na jistý odstřel své pány, kteří se o honech sjeli na některý z okolních zámků.
Pan Jan Šembera z Boskovic byl na hradě Úsov společenský člověk a hlavně náruživý lovec. Miloval veselou společnost i rušné hony, ale z toho se zase někdy rád ode všech odtrhl a sám samotný jenom s loveckou puškou a s tesákem, se toulal hlubokými lesy. Jednou složil jelena šestnácteráka, pořádný kus. Že se ve všem vyznal, na místě ho vyvrhl a naložil si kůži na ramena. Náklad byl velice těžký, a tak šel zvolna domů. U jedné studánky uviděl sedět na trávníku děvčata a slyšel je - stál v lese za stromem - jak si vykládají o svých chlapcích a všelijaké hloupoty. Panu Šemberovi napadlo, že by je mohl postrašit. Oblékl se do stažené jelení kůže i s parohy a pomalu se připlížil křovím až ke studánce. Najednou se postavil a začal k děvčatům mluvit, prý dobrý den, a co tu dělají a jak se mívají? To se ví, děvčata se dala do hrozného křiku a utíkala pryč a pan Šembera se smál, až se za břicho popadal. Brzy ho však přešel smích a studený mráz mu přeběhl po zádech: Když chtěl kůži ze sebe stáhnout, nešlo to a nešlo. Ta kůže byla ještě tak čerstvá, že na panu Šemberovi srostla, a z milého šlechtice se stal jelen.

Smutně se vracel lesem k Úsovu, když tu slyšel z daleka zuřivý štěkot psů a v tu chvíli viděl proti sobě namířenou pušku. Sotva stačil zavolat: Nestřílej! Nejsem jelen! - užaslý střelec, však to byl jeho nejoblíbenější myslivec Adam - sklonil zbraň a běžel na pomoc svému pánu. Hůře však bylo s oběma loveckými psy, kteří se vrhli na nešťastného Šemberu v jelení kůži a nedali se odehnat ani křikem ani bitím. I štvali ho cestou necestou, přes vody i křoviny, a úsovský vladař utíkal před nimi jako skutečný jelen z Litovle, a to byl pěkný kousek cesty! Lidé oněmělí nezvyklým divadlem, zůstávali stát na ulicích, a ti chrti pořád za panem Šemberou, až u kostela, kde bylo více lidí pohromadě a kam zatím doběhl myslivec Adam, se jim podařilo psy odehnat a nešťastného šlechtice vypárat z jelení kůže.
Úsovský pán mohl mít ze svého žertu smrt. Dostal horkou nemoc a poležel si několik týdnů, než se uzdravil. A zase býval veselý, ale již nikdy nestrašil děvčata v jelení kůži. Myslivce Adama, že mu život zachránil, udělal svým vrchním lovčím, a byl mu až do smrti vděčen.

Autor pověsti o Úsově Bohumír Štéger (1908-1985), patří k významným moravským regionálním historikům. Působil jako pedagog na gymnáziu v Kroměříži.




Kontakt:789 73 Úsov, nám. Míru 86, tel. 583 435 489  E-mail: knihovna.usov@tiscali.cz